Dvacet osm dní

1.2.

Proč že právě dvacet osm dní? Když je dvaatřicátý den v roce a prvního února?
Protože za dvacet osm dní je můj cheat day, na který se už teď skara těším.
Jedeme za hranice, do nákupního centra, kde je také čínská restaurace, kde zaplatíte jednou a v takových tunelech vám tam jezdí nespočet druhů sladkých, slaných, studených i teplých jídel a vy jíte, dokud můžete. Což pro mě znamená, až do skonání věků, muhaha.
Beru to jako takový první cíl, odměnu za setrvání.
Protože já setrvám, sakra, že jo.

Snídaně (418cal) - 13g chia semínek, sklenka sojového mléka, milko citronovo - limetkový tvaroh, 6g goji, 40g ovesných vloček (no dobře, tady jsem to docela přehnala, s tím množstvím. Na druhou stranu, jsou to samý dobrý věci, ne? :))Oběd (360 cal) - 100g Robi masa, 35g bulguru s 10g slunečnicových semínek, brokolice
Sváča (312cal) - 30g burákového másla, lžička medu, kakaové nepražené boby, 20g kuskusu
Večeře (300cal) - 40g quinoy, 100g marinovaného tofu, zeleninový salát

Workout - Jillian BR workout 2, 40min na orbitracku

Do třetice všeho dobrého?

Kdo?

Já.
Aneb, nechci být anonym, protože tohle není něco, za co bych se měla stydět.
Spíš doufám v to, že se z toho stane něco, nač budu moct být časem hrdá.

Co?
Jídelníčky, jídla, recepty.
Cvičení, motivace, zdraví.
Úspěchy, neúspěchy, žvásty.

Kde?
Ve svém vlastním světě.
V myšlenkách nezastrašených neznámým obzorem.
V touze být lepší a cítit se líp a víře v samu sebe.

Kdy?
Do skonání věků.

Jak?
Zdravě.
Optimisticky.
Poctivě.
Bezkompromisně.

Proč?
Protože zbožňuju jídlo.
Ale taky zdraví, zeleninu, nebo arašídové máslo a hlavně názor, že pro všechno existuje ta lepšejší alternativa.
A časem bych, nejen mezi ty výše zmíněné, chtěla zařadit i sebe.
Jo, a taky protože jednou budu dokonalá, fakt, že jo,



A teď trochu jasněji?
Zkrátka a dobře, nebaví mě neustálé nové začátky kvůli mým, v poslední době až nehezky častým, nepovedeným dnům.
Jednou za měsíc? Dobrý.
Jednou za dva tejdny? Dá se.
Měsíc v kuse? Hlupačko!

Neprošla jsem si ani zdaleka tím, čím většina holčin, jejichž blogy už nějakej ten pátek pravidelně pročítám, ale asi dost na to, abych se neměla ráda. A to mě nebaví.
Přeci jen, kdo ví, jak dlouho ještě budu nucena se sebou žít.